I když nový rok začal pomalu a líně, stejně přinesl nové dny a nové výzvy. Když už Ela odhalila, v jaké je Markéta situaci, nemohly jí v tom nechat. Konečně se zase něco dělo.
David už dávno bydlel u Ely, takže to probrala i s ním. Večer leželi vedle sebe v posteli. David povídá: „Škoda, že tě nemůžu vyfotit a zveřejnit to.”
„Proč?” diví se Ela.
David se směje: „Někdo si po sexu zapálí a ty si luštíš křížovky.”
Ela vrtí hlavou: „Přemýšlím nad tou Markétou. Že bychom nebyly zas takové kamarádky, když se mi nechtěla svěřit?“
David: „No, co chceš od uherské královny. Ta potřebuje být středem pozornosti a tohle zrovna není ta správná pozornost.“
Ela dál vrtěla hlavou: „Vždyť s ním ani být nechtěla, pořád si stěžovala. Teď to má.“
David: „No tak přesně proto vám to asi nechtěla říct, že má co chtěla, ne?“
„Hm,“ přitakala nepřítomně Ela, „ale pořád někde koukala po jiných chlapech.“
David se na ni otočil: „A ty nekoukáš?“
Ela v záchvatu upřímnosti: „To víš, že pořád koukám.“ V tu chvíli si uvědomila, že to nebyla správná odpověď, ale už to vyslovila. Pomalu pokračovala a hledala ta správná slova: „Abych zjistila, co je na trhu a uvědomila si, že to nejlepší mám doma.“
Davida to úplně neuspokojilo: „A co když zjistíš, že je tam něco lepšího?“
Teď už si byla s odpovědí jistější: „To nemůžu, to bych zpochybnila svůj původní výběr.“
Davida to úplně neuspokojilo, ale doufal, že zprávy, co Ele pípají v telefonu v noci, jsou jen pracovní maily.
Suchý únor
Odpoledne se sešly Markéta s Lenkou a Annou u Ely, aby probraly Markéty situaci.
„Jestli nemáte jiné téma než mne,“ volala Markéta už od dveří, „tak to mi něco nalej.“
„Je suchý únor,“ smála se jí Ela a ukázala do kuchyně pod linku, kde rovnala lahve k recyklaci. Nebyla tam ani jedna.
„No to si děláš srandu,“ vyčítavě se na ni podívala Markéta.
„To víš, že jo,“ smála se Ela a vytáhla z lednice lahev stáčeného, „já nepila v lednu. Chcete suché červené nebo suché bílé?“
„Kdyby tě slyšela Lucy,“ nedalo to Lence, „ta by byla určitě proto si jednou víno odpustit.“
„Ále, Lucy nepije, taky ji nesoudíme, tak nebude soudit nás,“ odpověděla Markéta a už se natahovala pro skleničku.
„Soudíme,“ pokrčila rameny Ela, „já bych nemohla být Bůh, já bych je všechny odsoudila. Jak jsi žil? – Jo dobrý. – Houby dobrý, zpátky a 10 kliků.“
Zasmály se tomu a připily si na zdraví.
Co s Markétou?
„A co teda poradíme Markétě?“ vrátila se Lenka k původnímu tématu, „to je docela výzva, že?“
Markéta jen protočila oči: „Už je to tady.“
„Co umíš?“ ptala se jí Anna.
Markéta: „Nevím. Kdybych to věděla, tak tady nesedím. Třeba kdybych uměla poradně šit, tak se můžu živit šitím oblečení na silnější děti. Minulý měsíc jsem ušila leginy pro sousedky dceru.“
„No vidíš, to bys mohla, určitě jsi šikovná,“ chytila se toho Lenka.
Markéta na ni chvíli koukala, jestli si z ní dělá srandu, ale Lenka to myslela vážně. Markéta se jí to tedy snažila vysvětlit: „Hele, já jsem s tím šitím úplně marná, chtěla jsem si ušít jednoduché šaty a látku mám už dva roky a nic. No vzhledem k tomu, že do práce dlouho nepůjdu, tak to třeba stihnu. Při téhle rychlosti bych si nevydělala ani na slanou vodu.“
Lenka se smála: „Tak když budeš chodit do práce jednou za měsíc jako teďka, tak budeš mít pořád něco nového.“
Markéta se úplně nesmála. Smutně pokračovala: „Připadám si teď dost nadbytečná. Co je za den vím jen díky tomu, že mám datum na telefonu. A úplně nemůžu z toho, jak mi pořád v telefonu vyskakují reklamy na oblečení. Nejenom že to nemám kam nosit, ale už ani nemám chuť si něco kupovat. Nikam se mi ani nechce, jenom do lesa. Tam se ani nepotřebuju namalovat. Ještě ze mne bude lesana.“
Lenka se smála: „Jé, tak to bych si s tebou na pár dní vyměnila.“
„Ještě si ze mne dělej srandu,“ vrčela Markéta.
Problém ke každému řešení?
Anna jim skočila do diskuze: „Nehledej problém ke každému řešení. U nás ve škole zrovna potřebují učitelku, záskok za rizikové těhotenství, ty jsi chodila na peďák, ne?
Markéta: „Nojo, asi tak před 100 lety, myslíš, že si z toho něco pamatuju? A nešla jsem to dělat, protože nesnáším cizí děti.“
„To nikomu neříkej,“ poradila ji Anna a pokračovala: „když jsem tě viděla s dětmi na dětském dnu, tak jsi nevypadala, že je nemáš ráda.“
Markéta: „To si teda nedovedu představit, jak já budu učit.“
„Hele, tak to zkus, za to nic nedáš. Kdybys viděla, jaký tragédi se tam hlásí. Třeba Karel, kdysi jsme mu říkali Lepidlo. Ten je tak slizkej, že ho nechceš potkat ani na chodbě. Hraje s dětmi hru na kamaráda, jenže se totálně ztrapňuje. A ještě se diví, že nemá autoritu. Tuhle po nás koukali deváťáci na obědě a on místo toho, aby držel hubu, tak jim říká: Na co koukáte, líbí se vám paní učitelka Malá? A ještě dodal: No, to mně se taky líbí. Myslela jsem, že se propadnu hanbou. Smáli se mu ještě druhý den.“
„A s tím chceš, abych já pracovala?“ nevěřícně na ni zírala Markéta.
„Aspoň bys tomu dodala nějakou úroveň,“ přitakala Anna. Markétu, ale nepřesvědčila. Zatím.
Markéty výzva
Po týdnu Markéta hlásila, že byla ve škole na pohovoru. Někoho potřebují tak urgentně, že ji okamžitě vezmou. Markéta vrtěla hlavou: „Nemůžu tomu uvěřit, já a učit.“
Anna se smála: „Neber to tak tragicky, vždyť to nemusí být na věky. Aspoň budeš mít důvod ráno vstát z postele a udělat ze sebe člověka.“
Markéta se však pořád mračila: „A ještě ke všemu budeme mít třídní sraz. No co já jim tam budu vyprávět? Že jsem single učitelka, nemám kariéru ani peníze.“
Ela se vložila do diskuze: „Vždyť jsi dospělá. už nemusíš nikomu nic dokazovat ani vysvětlovat.“ Markéta si pořád mlela svou. Ela se jí zeptala: „A jak myslíš, že jsou na tom ostatní?“ a sama si odpověděla: „Mají hypotéku, 3 děti, rozvádí se. Jedna dělá ve šroubárně, druhej má zavřenou hospodu. Ty teď děláš v perspektivním odvětví. Školy budou fungovat pořád a dokonce se najdou lidi, co ti tu výplatu budou závidět.“
„To jsou pěkný magoři,“ odfrkla si Markéta a rozloučila se, že si musí projít studijní plán.
Pokračování Kancelář s tvrdým Y (25).
*** ***
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nás na Facebooku nebo tipy na výlet na Instagramu.
Slzy (23)
Když máš dobrý koktejl, je jedno, kde paříš (12)
Lovci mamutů (6)