Po meditačním víkendu jsou holky zrelaxované a plné sil. Také odložily růžové brýle. Anebo se tak jenom tváří. Co teď? Všední dny se plouží, třetí týden v lednu je prý nejdepresivnější týden v roce. A tak vyrážejí nahoru na horu. Vyplavit endorfiny a zjistit, jaký je ten chlapský pohled na věc.
„Už jsme dlouho nikde nebyly, co kdybychom společně někam vyrazily na výlet?“ napadlo Elu, když se poflakovaly v cukrárně a nikomu se nic nechtělo dělat. Venku bylo zataženo, šedivo.
„To ti to loni nestačilo?“ ušklíbla se Markéta.
„No právě, to už je loni,“ rozhodila rukama Ela, „pojďme vzít naše chlapy, ať se taky poznají.“
„A kam chceš jít?“ zajímalo Annu.
Jaký je problém jít nahoru?
„Nevím,“ pokrčila rameny Ela, „někam na kopec.“
„Slávek nemá rád výšky,“ mračila se Anna, „toho na žádnou rozhlednu nedostanu.“
„Já nevím, jestli se Markovi bude chtít pěšky,“ vrtěla hlavou Markéta, „on radši jezdí na kole.“
„Ježiš, ten s tím kolem nadělá,“ chytala se za hlavu Karolína.
„Říká, že pěšky je to nuda. Jdeš, jdeš a pořád koukáš na ten stejný strom. To na kole se ten strom rychle přibližuje, zmizí a vidíš zase něco jiného. Stihneš toho víc.“
„On by se pořád někde honil,“ smějí se Ela s Karolínou.
„Tak v sobotu?“ obrátila se Karolína na holky.
„Jasně,“ kývaly hlavou.
„Tak komu ještě řekneme?“ vzala Ela telefon do ruky.
„Napiš všem,“ přikazovala Karolína, „Alfonsovi, Lence. A ať nám přijdou představit své drahé polovičky.“
Stačilo se podívat do mapy a hned našly ne příliš známý vrcholek nedaleko města. Stačí se svézt kousek autobusem a nikdo si nemůže stěžovat, že je to daleko. Sešli se všichni. Ela s Davidem, Anna se Slávkem, Karolína, Lenka, Alfons a Markéta s Markem, cyklistou, kterého ještě jednou oficiálně představila.
Cyklista, cvičení a strniště
Marek chválil Markétu, jak pilně cvičí, že je to hned vidět.
„Cvičím, abych se ti líbila,“ uculovala se Markéta.
Marek pokýval hlavou: „To chci taky.“
Markéta se na něj zářivě otočila: „Tak se ohol.“
Marek se zarazil: „Já to myslel tak, aby ses mi TY líbila.“
Markéta protočila očima a šeptala vedle Anně: „Jeho bejvalka mu řekla, že mu sluší strniště, tak teď chodí jako yetti.“
Zaslechla to Ela a zasmála se: „Jo, já jsem v práci taky třem kolegům pochválila, že jim sluší strniště a oni to teď nosí.“
„No jenže to není proto, žes jim to pochválila,“ podotkla Anna, „ale jsou líní se holit.“
Je sport třeba?
„A co ty děláš za sport,“ otočil se Marek na Alfonse.
„Někdy se po práci stavím v posilovně,“ odpověděl pohotově Alfons.
Ela se potutelně usmívala a čekala, co z toho vyleze. Marek si změřil Alfonse pohledem. Přes tlustou zimní bundu nebylo nic moc vidět. Raději se však přesunul dopředu k Markétě a Davidovi.
Holky se Alfonsovi šklebily: „Že se nestydíš takhle lhát.“
„Já nelžu,“ pokrčil rameny, „posilovnu máme vedle kanceláře a občas se tam stavím na baru okukovat přes sklo holky. Jo a tuhle mi to nedalo a našel jsem si doma činky. Párkrát jsem je zvednul. Hodinky zahlásily tepovou frekvenci někde kolem smrti a Petra se mi vysmála. Pak jsem nemohl tři dny hýbat rukama, tak už jsem to nezkoušel.“
„A kde máš Petru?“ byla zvědavá Anna, „že jsi ji nevzal s sebou.“
„No myslím, že pak by mě už s vámi nikam nepustila,“ pokrčil rameny Alfons.
Co bolí to sílí
„Hele, ale s tím cvičením bys měl pokračovat, ono to pak bolí míň,“ vrátila se Ela k tématu.
„Bolí míň?“ otázal se Alfons, „já nechci, aby to bolelo vůbec.“
„No to si taky říkám,“ pokrčila rameny Ela, ale ono to furt bolí, to bude asi věkem.“ Chvíli se odmlčela a pokračovala: „Tím chci říct, že už nikdy to nebude dobrý.“
„Co bolí, to sílí,“ smála se Anna, „to nám říkali ve škole, nemůžu se té myšlenky zbavit.“
Alfons se šklebil: „Tak tos mi vzala víru v boha.“
Ela ho konejšila: Tak třeba to jako chlapi máte jiny. Mně už děsí padesátka. Kamarádky, které dosáhly tohohle věku říkají, že už neřeší, jestli jsou krásný, ale spíš co je bolí. A že už si můžou vybrat jen hladkou pleť a špek na zadku nebo sexy zadek a vrásky.“
Alfons: „Prosím tě, já si myslím, že vy jste to vyhrály, a že si zbytečně děláte vrásky.“
Do rozhovoru se přidala i Karolína: „Já myslím, že kdybychom neřešily tyhle kraviny, tak už jsme bohatý a úspěšný, že?“
Alfons pokračoval: „Já bych vám přál někdy pohled na svět očima chlapa.“
Ela s Markétou se na něj otočily: „Jako že to máte jednodušší?“
„Ne to jsem nemyslel,“ vysvětloval Alfons.
Pokračování Chlapský pohled na svět (56).
*** ***
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nás na Facebooku nebo tipy na výlet na Instagramu.
Předchozí články
Růžové brýle (54)
Kočky z cukrárny (32)