Sezóna vánočních večírků začala. Holky se sešly v cukrárně a plánovaly akci pro přátele. Čekaly na Markétu. Vrátila se z dovolené a potřebovala jim toho tolik říct. Jak velká to byla romantika? Co s Tomášem? A kdo překvapil?
Markéta je zpět, byla romantika?
Do ticha se rozlétly dveře a dovnitř vpadla Markéta: “Už jsem tady,” volala od dveří, “ale pak mne vyzvedne Erik, jdeme do kina. Musím vám toho tolik říct.”
“Takže se dovolená vydařila?” rozzářila se Karolína, “No tak povídej, jaké to bylo.”
“Erik je úžasný,” rozplývala se Markéta, “tak pozorný, milý, gentleman. Pořád jsme si měli co říct. Se zájmem mě poslouchal. To je tak neuvěřitelný potkat chlapa, který poslouchá. A je fakt vtipný, hrozně moc jsme se nasmáli.
“A co večer?” mrkala na ni Karolína.
“No to víš, že jsme spolu spali,
“Vždyť se ti moc nelíbil,” divila se Ela.
“No, není to úplně můj typ. Kdyby na mně nebyl tak milý, tak bych si ho tenkrát ani nevšimla. Ale jak jsme teď spolu strávili hodně času, tak jsem zjistila, jak je úžasný. Taková romantika, to jsem ještě nezažila. Asi jsem na něj nějak zvykla nebo co a už mne nerozčiluje.”
Je Erik pan Dokonalý?
Karolína s Elou se na sebe podívaly, ale Markéta pokračovala dál: “Stihli jsme snad úplně všechno. Chodili jsem po kavárnách po městě, váleli se na pláži, plavali, jezdili na skútru po okolí. V ničem neviděl problém. Když jsem měla chuť v noci na zmrzlinu, tak běhal po městě, aby našel otevřený stánek. Když to vypadalo, že jsem smutná, tak mne pohladil a říkal, že vždy když bude moct udělat něco pro to, aby mé oči nebyly smutné, tak všeho nechá a hned to půjde udělat.”
“No to je romantika,” zasnily se Ela s Karolínou: “Já si ani nepamatuju, kdy naposledy byl na mně někdo takhle hodný.”
“A to díky vám,” usmívala se Markéta.
“Jak to?” divila se Ela.
“To vy jste říkaly, ať jdu s tím, kdo mne má rád,”
Markéta byla tak nadšená, že by o Erikovi mluvila až do večera, ale v tom se otevřely dveře a vešel muž jejího srdce, kterého znaly zatím jen z fotek. V ruce držel obří slunečnici.
“Tohle je Erik,” rozhodila Markéta dramaticky rukama. Erik se mírně uklonil: “Ahoj, rád vás poznávám,” široce se na ně usmíval. Ela, Karolína, Lenka i Anna se přestavily. Erik si s nimi potřásl potěšeně rukou. Pak se přitočil k Markétě a něžně ji políbil. Předal jí slunečnici: “Když jsem ji uviděl, bylo to jako pohlédnout na slunce. Ty jsi mé slunce. Pokaždé se těším, až tě zase uvidím.”
“Děkuju, jsi tak hodný, ale já nic nechci, nemusíš mi přeci nic nosit pokaždé, když se vidíme.”
“Jak nic nechceš?” divil se Erik, “víš, že můžeš mít všechno, co chceš?”
“Jo, ale já mám všechno, mám tebe. Nic víc nepotřebuju,” vysvětlovala Markéta.
“Víš, jak jsi úžasná?” dival se na ni Erik rozzářeně, “tak půjdeme?”
Markéta si vzala kabelku a rozloučila se. Celá rozzářená odcházela s Erikem do toho kina.
Komu se romantika hnusí?
Anna se otočila, aby jí nebylo vidět do obličeje, a tvářila se zhnuseně. Šeptala Lence: “Chce se mi zvracet. Tolik romantiky, úplně to z nich sálá.”
“Ale no tak, vždyť je to hezký,” zastala se jich Lenka.
“Tohle už mi přijde jako přetvářka,” mračila se Anna.
“To, že to nemáš doma, neznamená, že se lidi nemají rádi,” pokračovala Lenka.
“To máš pravdu,” posteskla si Anna, “Slávek věnuje víc lásky a péče kočce než mně.”
“Vy máte kočku?” podivila se Ela, která je zaslechla.
“Ne. Ale když vidím, jak se věnuje každému toulavému zvířeti, které potká, tak si to dovedu představit,” vysvětlovala Anna.
“Potřebuješ někam vypadnout,” zhodnotila to Karolína.
“Nemám co na sebe,” vzdychla Anna.
“Tak jdem něco koupit, potřebuju odtud,” chytla se toho Karolína.
Než však stihly odejít, objevil se Tomáš.
Sbohem Tomáši
“To je dost, že se taky ukážeš,” vítala ho Karolína.
“Jenom nesu Ele podklady,” odbyl ji Tomáš a strčil Ele do ruky desky. Než stihla poděkovat, měl se k odchodu.
“Přijdeš na náš vánoční večírek?” vyhrkla.
“Tyjo, to vůbec nevím takhle dopředu,” pokrčil rameny.
“Jak nevíš, napíšeš si to do kalendáře, dáš tomu prioritu a je to, ne?”
“No víš, tohle není úplně priorita,” pokrčil Tomáš rameny.
Ela naštvaně štěkla: “Nemůžeš být jednou trochu vstřícnější a udělat mi radost?”
Tomáš jen zavrtěl hlavou. Než stihl něco říct, zazvonil mu telefon a on odešel za dveře.
Karolína jen protočila oči: “Já se ti divím, že na něm pořád lpíš. Už dávno jsem ti říkala, že mi na něm něco nesedí. Nikdy bych se sebou nenechala takhle zametat.”
“Já prostě nevím,” pokrčila rameny Ela,
“Ale já vím,” pokračovala Karolína, “přemýšlela jsem nad tím. Připomíná ti Vojtu.”
Ela se zamyslela. Chvíli bylo ticho: “Jo, asi máš pravdu,” kývla po chvíli, “je to tak dávno, úplně jsem na to zapomněla.”
“Tohle ale není on,” pokračovala Karolína.
“Já vím,” povzdechla si Ela.
“Nech ho jít,” pokračovala Karolína.
“Já vím, musím,” povzdechla si Ela.
Tomáš se vrátil z venku: “Tak já jdu. Chtěl jsem se rozloučit.”
“Sbohem,” zavrčela Karolína a odvrátila se. Ostatní se s Tomášem loučily, žádné objímání se však nekonalo. Holky neudělaly ten první krok a Tomáš taky ne. Ještě chvíli postál u dveří a šel.
“Tak teď vážně potřebuju vypadnout na drink,” zhodnotila situaci Karolína, “můžeš tu Elo zavřít? Pojď Anno, jdeme někam na koktejl a pro šaty,” byla rychle hotová. Anna ani nestihla protestovat. A byly pryč. Ela zavřela a s Lenkou šly pomalu domů. Ještě chvíli řešily Markétu s Erikem, jestli jim to klapne.
“Já bych řekla že ne,” vrtěla hlavou Ela.
“Já myslím, že se k sobě perfektně hodí,” zasnila se Lenka, “je tak romantický, má se s ním jako princezna.”
“Kytky nejsou všechno,” pokrčila rameny Ela, “až jí spadnou růžové brýle, zase jí poleze na nervy.”
“Uvidíme,” zasmála se Lenka a spěchala péct cukroví.
Co dokáže červená
Když se na konci týdne sešly, dorazila i Maky a Anna jenom zářila. Karolína vrtěla hlavou: “Já jsem ti to říkala, že ti nové šaty udělají dobře, ale že až tak dobře?” divila se naoko.
“Holky, ty šaty mi úplně změnily svět,” vzdychla Anna, “a to jsem červené nechtěla.”
“Je jak utržená ze řetězu,” smála se Ela, “měly jste ji vidět, nepoznaly byste ji. Naše urousaná unavená Anna zůstala doma. Byly jsme v divadle, pak na drinku a tančit. Anna v těch šatech úplně zářila. Ani si na nic nestěžovala, jen se nosila, chlapi se na ni jen lepili.”
“Jak se ti to povedlo?” otočila se Lenka na Annu.
“Hele, já nevím, byla jsem odpoledne na masáži, předtím na kosmetice, na koktejlu s bývalými kolegy a asi jsem si od odpočala. No ale ty šaty, to ti řeknu, ty jsou jak afrodiziakum, fakt jak magnet na chlapy.”
“A co doma?” divila se Lenka, “to tě manžel v těch šatech někam pustil?”
“On si toho asi ani nevšiml, nevím, znáš chlapy. No ale je taky celej překvapenej. Já jsem teď tak nadržená a pořád po něm něco chci. Tak nevím jestli na mě působí ty šaty nebo ti chlapi, co se najednou kolem mne motaj. A nebo je to druhá míza. Možná je to jako u kytky. Vykvete a potom chcípne.”
Holky se zasmály. Ozvala se Maky, která doteď tiše seděla: “Zajímavá úvaha s tou kytkou. Přemýšlím, že se cítím jako dobrá trvalka. Moc neoslní, ale je takovej držák, co toho moc nepotřebuje. Není náročná a i po tom chemickém postřiku tady furt je. Nikomu nepřekáží, ale taky ji nikdo nepotřebuje. Snaží se o každý zelený lísteček…ale už ví, že nikdy nepokvete….to je zase deprese,” vzdychla.
„Ty taky potřebuješ někam vyrazit,“ zhodnotila její dlouhý monolog Karolína, „nezapomeň přijít v sobotu na večírek, najdeme ti tady nějakého fešáka.“
Pokračování příště.
Také nás můžete sledovat na Facebooku, případně na Instagramu.
Předchozí články
Chtít či nechtít (63)
Radši mlč (41)