Markéta vzala situaci do svých rukou a rozhodla se Ele pomoct. A protože je teď nevybitá z práce, pojala to jako únikovou hru. Vypadalo to zajímavě. Pomůže to nebo se jí to vymstí? Minule jsme se rozešly s tím, že Ela s Lucy splní výzvu za domácí úkol. Dnes jsme zjistili, jak je to s muži jako lovci mamutů.
Druhý den jsme šly večer cvičit. Nemusíme nikam daleko, když se cvičí v tělocvičně kousek od nás. Kromě Ely, Markéty a Lucy se přidaly ještě Ester s Adélou, že potřebují zhubnout. Po cvičení, ze samé radosti, že to přežily, nejvíc volaly: „Jdeme na pivo, pojďte taky.“ Nenechaly jsme se vůbec přemlouvat. Hospoda u tělocvičny bohužel zavřená, tak jsme vyrazily do další. Sedělo tam pár chlapů v montérkách a koukali v televizi na fotbal. Vypadaly jsme tam v legínách a s cvičebními podložkami jako exoti, takže se po nás všichni otočili.
První úkol: splněno
Nejvíc jsme byly zvědavé, jak se holkám podařilo splnit úkol. Ela se hrdě hlásila, že dokonce několikrát. Nejdřív se jen v krámě otočila na kluka v řadě u kasy a prohodila, že to strašně dlouho trvá a on se usmál, pokýval hlavou a řekl, že to je ta nejpomalejší pokladna ve městě. Ela dál pokračovala, že ale nejlepší bylo, když se odvážila v práci v kuchyňce promluvit na nového kolegu u kávovaru. Lucy je stydlivější, ale měla ze sebe radost, že se dala do řeči s kurýrem, který jí přinesl do práce zásilku. Markéta se zdála spokojená: „Nemusí být lovci jenom muži,“ usmívala se.
Druhý úkol
Markéta hned oznámila další úkol: Nejenom oslovit, ale zapojit někoho cizího do delšího hovoru. Holky se rozhlédly a hlásily, že si to nechají raději na ráno. S Evou a Adélou jsme se neviděly půl roku, musely jsme si toho tolik říct. Začaly jsme samozřejmě u dětí. Přes drobné historky se ale řeč stočila na chlapy. Vyprávíme si: „Já teď kluky učím sbírat po sobě ty hromádky oblečení všude. Oni to asi vážně nevidí.“ Adéla pokývala hlavou: „Jo, protože muži jsou lovci a vyhlížejí mamuta v dáli. My jsme ti sběrači.“ „No to je ale pěkně nespravedlivé,“ přidala se do hovoru Lucy. „S tím se holka smiř,“ uzavřela to Markéta.
Malý nebo velký kašpárek
Ester se nad něčím zamyslela a pak najednou povídá: „Nesnáším, jak se říká: S malým kašpárkem velký divadlo.“
A otočila se na Adélu:. „Hele ten tvůj má na svou výšku dost velký nohy, jakého ho má.“ Adéla se zarazila, k odpovědi se neměla.
Ela vytřeštila oči: „To ale nechceš vědět.“
„Chci,“ hlásila Ester po dalším pivu rozpustile.
Ela vrtěla hlavou: „To fakt nechceš vědět. Vzpomeneš si na to, vždycky když ho uvidíš, věř mi. Karel mi jednou vyprávěl o svým kamarádovi, že ho má strašně dlouhého. Teď kdykoliv ho potkám tak, si na to vzpomenu. A nechci na to vůbec myslet,“ oklepala se.
„Mysliš Marka?“ ptala se Ester nevině.
Udiveně jsme se po ní otočily: „To nám vysvětli, jak tohle víš.“
„Kamarádila jsem s jeho kamarádem a ten mi to řekl, ale on je z toho nešťastný.“
Kolem projeli hasiči. Nehoukali, jen modrá světla ozářila místnost přes velká okna. Za chvíli druhé auto, pak sanitka. Adéla panikařila. Vychrlila na nás, že tuhle cítila kouř, a pak přistihla děti, jak upalují paní učitelku. To dost brzo, když školní rok sotva začal. Hned volala domů, naštěstí se nic nedělo.
Telefon, který nikdo nezvedá
Po chvíli nám to nedalo a všechny jsme psaly domů, jestli je vše v pořádku. Až na Ester, která telefon zase někde zapomněla. Občas by bylo rychlejší jí poslat dopis než spoléhat na to, že si všimne zmeškaných hovorů a esemesek.
Teď už uklidněná Adéla se zase smála a říká Ester: „Tobě asi nechodí po ránu od manžela esemeska: Vrať se do postele, chci se přitulit.“
Vyprskly jsme smíchem a holky kývaly hlavou, že to jim také miláčci píšou.
Ester se smála: „Psát mi to může, ale přečtu si to za týden. Já jsem s tím telefonem tak nemožná, že mne tuhle jel hledat, když se mi nedovolal. A to jsem ho měla jen 15 minut v tašce, kde jsem ho neslyšela, když jsme se přesouvaly z hospody do hospody.“
Vrtěly jsme hlavou, jestli je to normální. „Muži jsou lovci mamutů,“ ukončila to Adéla, „musí mít vše pod kontrolou.“
Hasiči a velké ucho
Kolem projelo další hasičské auto. „To by mne zajímalo, kde berou ty sexy hasiče do kalendáře, viděli jste je v realitě?“ pronesla Ela.
„To jsou profíci, ty jsou namakaný,“ usoudila Ester a holky přikyvovaly.
„No ale znáš toho, co chodí běhat, ten není nic moc,“ pokračovala Ela.
„Ale ten je ze vsi, ten je dobrovolnej, ne?“
„Ne, ten je profi, toho jsem potkala tuhle u hasičárny ve městě,“ jela si Ela dál svou.
V tom se zvedl chlápek od vedlejšího stolu: „My jsme tady všichni dobrovolný hasiči, jediný profíci jsou ve městě.“ Vytřeštěně jsme na něj zíraly. Chvíli na nás koukal, pak si vzal bundu a odešel. „Ježiš marja,“ chytala se Ela za hlavu a rozhlížela se, „myslíš, že nás poslouchaj? Tváří se, že koukají na fotbal.“ Rozhlédli jsme se, ale chlapi vypadali zaujatí fotbalem. Už po nás ani očkem nepokukovali. Markéta dostala záchvat smíchu: „Nemysli si, že máš druhý úkol splněný. Tohle se nepočítá.“ A pak už jsme vyrazily k domovu. Holky čeká druhý úkol.
Pokračování: Cvičíme? No necvičíme (7)
*** ***
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nás na Facebooku nebo Instagramu, vychází každou středu.
Předchozí články
Hra (5)
Na co skočí opuštěná holka? (4)
Ela na svatbě aneb prší štěstí (1)
Kdo jsme? Ema a Ela