Ela slibovala obchod splněných snů. Ale těžko říct, co byl ten sen. Momentálně jsme chtěly aspoň koktejl a jít tančit. Nezbývalo, než si poradit samy.
„Tak co bude s tím obchodem splněných snů, co jsi minule slibovala,“ vyzvídaly jsme na Ele, když jsme se zase potkaly.
„Já bych šla tančit,“ hlásila Markéta, „může mi splnit i tohle?“
“To ještě nevím,” odpověděla Ela, „ale můžeme něco vymyslet. Stavte se u mne v sobotu večer. Dáme si koktejl.“
Sobotní večer
V sobotu jsme k ní dorazily celé natěšené, co vymyslela. Když jsme se mezi dveřmi vítaly, z obýváku se ozvalo: „Tsssss,“ jako když něco uchází. Podívaly jsme se po sobě. Ela poodstoupila a nám se naskytl výhled do pokoje. Na gauči se válely dvě odrostlejší děti s mobilem v ruce. „Co to je?“ šeptala Markéta, „děláš babysitting?“
Z kuchyně se vynořil David: „Ahoj. Ela trvala na tom, že vás musím poznat, ale nebojte se, my už odcházíme.“ Ela mu představila Markétu a Annu, Karolínu už znal. „A tamto jsou moje děti Marek a Lucie,“ představil David ty dva na gauči. Sotva zvedli hlavu. Ela honem vysvětlovala: „David má na víkend děti a to bychom se vůbec neviděli, tak jsem s nimi jela na výlet, a pak jsme si tady u mne dávali pozdní oběd. Tak pojďte dál, připravila jsem gin s tonikem.“
Zatímco se Marek s Lucií odsunuli na polštáře pod okno, my jsme se usadily na gauči. Rozhovor trochu vázl, po očku jsme je sledovali. Věk jsme tipovali tak 12-15, ani děti ani dospělí. Zkoušeli jsme s nimi navázat hovor, ale jen kroutili očima a věnovali se svým telefonům.
„Tak co jste dnes dělali,“ zeptaly jsme se Ely, když přinesla drinky, aby řeč nestála. „Ela lezla po stromech,“ odpověděl místo ní David a políbil ji do vlasů.
Kdo se bojí, nesmí na strom
Nechápavě jsme se na ni dívali. „Když už jsem s nimi šla na výlet, tak jsem chtěla zaujmout děti. Snažila jsem se je nalákat na hledání kešek, když stejně nedají telefon z ruky,“ vysvětlovala Ela a David to doplnil: „Úplně je to nechytlo, tak se chtěla zabít lezením na strom.“
„Proč to děláš?“ vrtěly jsme hlavou, „v tomhle věku bys mohla mít rozum.“
„Chtěla jsem zkusit, jestli to zvládnu. Myslela jsem, že Marka a Lucii zaujmu hledáním podle GPS, moc je to nebralo, i když chvíli hledali se mnou. Pak byla jedna kousek od parkoviště, kde jsme měli auto, u dubu a měl tam být pěkný a nevšední výhled na zámek. Všichni už šli k autu, tak jsem si tam jen skočila, že to najdu a vyfotím si zámek. Jenže když jsem to nemohla najít, tak jsem si přečetla pořádně instrukce a ono to nebylo „u dubu“ ale „na buku“.“
Potlačovali jsme smích: „Takže sis to musela dokázat, že na to máš jo?“
„No jasně, jako dítě jsem lezla hodně po stromech a tenhle strom měl větve jako žebřík,“ hájila se Ela.
„Jenže holka, to bylo tak před 30 lety. Já čím jsem starší, tím víc se bojím výšek. Máš aspoň vrcholové foto?“ chechtala se Anna.
Ela jen vrtěla hlavou: „Ještě si z toho dělej legraci. 5 metrů nad zemí jsem měla takový záchvat paniky, že jsem nemohla nahoru ani dolu. Srdce mi bušilo, nohy mi zdřevěněly, přemýšlela jsem, jestli mne tam někdo najde, když spadnu.“
Z pod okna se ozval tlumený Markův smích: „To jsi měla říct, že někam polezeš, já bych tam vylezl,“ ujišťoval ji, „ale hledání v bahně mne fakt nebavilo.“
Záchrana nebo vězení
„Tak jsi měla Davidovi poslat GPS souřadnice, aby tě našel.“
„No, to je trochu intimní informace,“ vrčela Ela a pak nám šeptala: „jak budu vědět, že tuhle informaci pak nebude mít k dispozici pořád. Dovedete si to představit, že by vás někdo hlídal, kde jste?“
„No páni,“ vrtěla hlavou Karolína, „to zní fakt děsivě, žádný soukromí. Představ si, že bys s námi zašla na koktejl a hned by ti volal, co děláš v baru, když jsi říkala, že jsi šla do tělocvičny.“
„To bychom mohly jen do toho baru pod tělocvičnou,“ smála se Anna, „to už bych do tělocvičny asi nikdy nedošla.“
„No jenže to už bys neměla šanci najít nikdy žádnýho jinýho chlapa, protože bys nemohla opustit svou obvyklou trasu,“ rozvíjela svou teorii Karolína.
„Já bych to dál nerozpitvávala,“ utnula ji Ela a po očku se dívala, jestli je David nebo děti poslouchají. Ti ale naštěstí byli zaujatí nějakou společnou online hrou.
Tančit v obýváku?
Ještě jsme chvíli probírali Elin bláznivý nápad s lezením na strom, když se ona natáhla pro Bluetooth reprák a podala ho Markovi: „Pusťte nám něco.“
„Co děláš? Víš, co oni poslouchají?“ šeptala Karolína.
„No právě, že vím,“ odpověděla Ela, „to jsou předělávky hitů z našeho mládí, poslouchej.“ A taky, že jo. Písnička od Alien Ant Farm Smooth Criminal pocházela od Michaela Jacksona. Když jsme pustily originál, Marek s Lucií kroutili chvíli očima, ale jak jsme postupně přidávaly do fronty hity našeho mládí, také se přidali.
Večer plynul, pití ubývalo. „Tak kdo bude tančit?“ ptala se vesele Ela a začala se vlnit. Anna s Markétou jen vrtěly hlavou a zabořily se hlouběji do pohovky.
„Chtěly jste jít tančit,“ zvala je Ela k sobě, „tak když už máme sedět doma, tak si uděláme diskotéku.“
Holky vyprskly smíchy, ale nenechaly se dlouho přemlouvat. Nakonec se přidali i David a Marek s Lucií.
A přiznáme se, že když od Ely všichni odcházeli, bylo už k půlnoci. Venku bylo mrtvo jak na hřbitově a pro jistotu, aby fakt nikoho nepotkali, se plížili křovím.
Pokračování zase příště.
*** ***
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nás hlavně na Facebooku, případně na Instagramu.
Předchozí články
Hra (5)
Ela na svatbě aneb muška jenom zlatá (2)