Obchod se pomalu zaplňoval zbožím, energie a elán však ubývaly. Ele chyběla podpora. Že by ji nakonec poskytl někdo jiný? A kdo že to chce to dítě?
Konečně dobrý kafe
Karolína s Elou se scházely každou volnou chvíli v obchodu a ten se pomalu proměňoval. Přivezli zboží i kávovar. „Konečně dobrý kafe,“ zajásala Ela, „po těch měsících homeoffice nemůžu domácí kafe už ani cítit.“
„Takže ty sis vlastně pořídila obchod, abys mohla mít dobrý kafe?“ divila se naoko Karolína, „myslím, že levněji by vyšlo chodit si pro něj někam do kavárny,“ dodala, když zakládala fakturu do desek.
„No samozřejmě,“ smála se Ela, „místo jednoho jich teď za den vypiju deset, kdykoliv jdu kolem kávovaru. Nevím, jestli jsem udělala dobře.“
„Já taky,“ ozvala se ode dveří Markéta, která zrovna prošla otevřenými dveřmi. Občas se za nimi stavila a pomohla jim. Ale od té doby, co měly presso, chodila každý den. Tentokrát si nechal dát kávu do kelímku, ale omluvila se, že něco má a odešla.
„Ještě jsme nic nevydělaly a už doobjednávám kafe,“ vrtěla hlavou Karolína, „takhle teda ne. To sem budou chodit všichni na kafe zadarmo? Dám tady sklenici a budeme tam dávat symbolicky 5 Kč za každé.“ A postavila ke kávovaru prázdnou skleničku.
„Ty jsi nějak přísná,“ zlobila se naoko Ela.
„Nejsem, ale musím myslet na peníze. Navíc co je zadarmo, toho si nikdo neváží,“ vysvětlovala Karolína. „Teď tě musím chvíli opustit,“ omluvila se Ele: „mám kadeřnici.“
„To si se mnou nedáš ani to kafe?“ divila se naoko Ela.
„No myslím, že tu sama dlouho nebudeš,“ mrkla na ni Karolína, vzala si kabelku a kabát a běžela.
Návštěva
Ela chvíli koukala na dveře a přemýšlela. Nikdo však nepřišel. Vzala telefon a naťukala: „Mám chuť na kafe. Mám na tebe čekat? Nebo dnes nedorazíš?“ zprávu poslala Vítovi.
Za chvilku stál mezi dveřmi: „Jsem se úplně lekl, na co máš chuť.“. Usmíval se. Povídali si o všem možném a Ela si užívala tu chvíli. Vít se nesnažil najít chyby za každou cenu. Vyslechl ji, prohodil pár poznámek, zvědavými otázkami ji jemně směroval, aby si na našla sama odpověď. Probíral to s ní ze všech stran, anebo když už toho měla dost, bavil ji historkami, které se mu staly. Když odešel, Ela se ještě chvíli zamyslela. Je možné, aby byl chlap takhle dokonalý? Nemohla tomu věřit. Poslala mu zprávu, že děkuje za podporu. Odpovědi se však nedočkala.
Co kdyby?
Zamyšleně se pustila do rovnání krabiček s čaji do polic. Dnes jí přišla pomoct i Lenka. Chvíli probíraly, co jim ještě chybí dokoupit a dodělat. „Pěkně se to rýsuje,“ usmívala se Lenka, „skoro můžete otvírat.“
Ela jen vrtěla hlavou: „Mám pocit, že je tu ještě práce na měsíce a nemůžu se na to soustředit.“
„Co?“ podivila se Lenka.
„No, víš, nevím, co si mám myslet o Vítkovi. Stavuje se tu, je mi s ním strašně dobře. Fakt mne poslouchá. Mám z něj pocit, že to je člověk, co mne obejme a můžu mu opřít hlavu o rameno.“
„Cože?“ vykulila na ni Lenka oči, „vy jako spolu…?“
„Neee,“ vrtěla hlavou Ela, „ale mám z něj takový pocit. Minule mne pozval, jestli s nimi nechci jet na výlet, že mají volné místo v autě. Potěšilo mne to, že oslovil zrovna mne. No nakonec jsem nejela, protože jsem musela být déle v práci a tady je taky pořád co dělat. No ale on pak najednou zase vypne a několik dní o něm neslyším, neodpoví na zprávu, nestaví se, nebo když se staví tak je odtažitý a studený, jako bychom se ani neznali.“
„Ježiš, tak ho neřeš,“ vrtěla hlavou Lenka, „jsi jak puberťačka.“ Ela se na ni zamračila: „Já to ale potřebuju s někým řešit.“
„A co ti na to řekla Karolína?“ zeptala se Lenka.
„Ať to neřeším a jdu do toho,“ vrtěla hlavou Ela.
„A co myslíš, že uslyšíš ode mne?“ ptala se dál Lenka.
„Ať to neřeším, nepíšu mu a neupínám se na něj?“ otázala se Ela.
„Jo přesně,“ pokývala hlavou Lenka, „takže proč to řešíš, když odpověď znáš.“
„No,“ pokrčila rameny Ela, ale raději už mlčela.
Koho napadlo dítě?
Do ticha promluvila Lenka: „Hele už jsem přemýšlela, že si pořídím dítě a všechny chlapy se z vysoka…. víš co.“
Ela se zarazila: „Teď si chceš pořizovat dítě, když jsme otevřely kavárnu? Víš, že jsem na tvé místo čekala 3 roky?“
„No,“ koukala na ni nechápavě Lenka, „to ses ani nezmínila.“
„Abys neměla pocit, že tě do něčeho tlačím,“ vysvětlovala Ela.
„Tak ono moc nezáleží, co chci já nebo ty, ale když není chlap?“ pokrčila Lenka rameny.
Kam se ztratila romantika?
„Tak ono to jde řešit i jinak, ne?“ podívala se na ni Ela, „kamarádka si vybrala otce podle budoucí tchýně, tak aby byla nadšená babička. Jaká je pravděpodobnost, že s chlapem zůstaneš? Dost mizivá. Ale nadšená babička ti zůstane. A úplně bych věděla o skvělé babičce.“
„Jestli myslíš koho já,“ podívala se na ni Lenka, „tak jsi trochu zapomněla na to, že by mi to s jejím synem úplně neklaplo.“
„Tak zavřeš oči a ono to půjde,“ smála se Ela.
„To ale není vůbec romantické,“ vzdychla si Lenka.
„Život není romantický a chlapi už vůbec ne,“ zavrtěla hlavou Ela.
„Ale tak já bych chtěla lásku a cítit motýli v břiše a vznášet se na obláčku,“ povzdechla si Lenka, „tobě se to říká, když máš dva.“
„Nemám dva,“ zamračila se Ela, „nemám pořádně ani jednoho. S Davidem se teď vůbec nevídáme.“
„No tak když jsi pořád tady,“ rozhodila rukama Lenka, „musíš se taky doma trochu snažit.“
„No, to jsem teda potřebovala slyšet,“ podívala se na ni Ela.
„Promiň, já jen, že řešíš Vítka a neřešíš, co bys měla.“.
Ela si povzdechla: „Je jednodušší řešit co kdyby, než chyby.“
Pokračování Potřebuju obejmout (38).
*** ***
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nás na Facebooku nebo tipy na výlet na Instagramu.
Předchozí články
Mraky v ráji (36)
Pizza party (22)