Cukrárna u dvou koček pokračuje i bez Ely a Karolíny. Může zůstat stejná? Co trápí Markétu? Kde se tu vzal manžel a jaké má povinnosti?
Markéta obsloužila poslední zákaznici a na dveřích stáhla do půlky roletu. Ještě nezamykala, třeba ji Erik dnes překvapí. Potřebovala to. Povzdechla si a rozhlédla se po obchodě, už to bylo měsíc od nepovedeného večírku. Přestože vše bylo pěkně vyrovnané a čisté a zákazníci se rádi vraceli, obchod zešedl. Teď už to tady nebude takové jaké to bylo, všechno se mění. “Ale vždyť já budu pořád s vámi,” ujišťovala je tehdy Ela, “budu tam, kde svítí slunce. Stačí se podívat na nebe. Vidíte mraky, nad nimi pořád svítí slunce. Stačí si říct: Ela je s námi, Ela je nad mraky.” Markétě šla hlavou Elina slova, ale útěchu jí nepřinesla. Ela z jejich života zmizela. Vrátí se někdy?
Kdo si dá kávu?
Zmizela i Karolína a v cukrárně bylo smutno. Nikdo z holek ani Alfons se nestavili. Sice bylo příjemné zavřít krám a jít domů, ale ten rozruch poslední doby jí chyběl. Dala se do uklízení a přemýšlela, co s volným večerem. Dnes se jí domů nechtělo, tak vzala telefon a napsala Erikovi: “Dáme kávu?” Pak si ale vzpomněla, že šel na badminton. Povzdechla si.
Sundala z police láhev karibského rumu a nalila si. Ještě než se stihla napít, do dveří strčil hlavu Alfons. Hned si všiml lahve na pultu a skleničky v její ruce: “Bude večírek? To já mám radši ty neplánované akce.”
Markéta s úsměvem skleničku odložila a nalila mu také jednu. “To je dost, že se taky ukážeš,” usmála se. “Psalas mi,” pokrčil rameny Alfons, “a nechtělo se mi domů.”
“Psala jsem ti?” divila se Markéta a kontrolovala telefon. Opravdu. Poslala zprávu omylem Alfonsovi. “No vidíš to,” hájil se Alfons, “přijdeš s nápadem, jestli nedáme kávu a já se můžu přetrhnout a ani ta zpráva není pro mne.” “No to miluju, když se někdo může kvůli mně přetrhnout,” zasmála se Markéta. Hned jí bylo lépe. “A kde jsou holky?” rozhlédl se Alfons, “když už večírek, tak bys měla někoho pozvat.”
Markéta se zasmála, tohle byl přesně ten impuls, co potřebovala. Probudit z letargie, hlavně ať se něco děje. Zavolala Anně a Lence, ty dorazily za chvíli.
Svatba, cože?
Lenka hodila nákupní tašku na zem: „Připadám si jako mula, pořád jen tahám nějaká nákupy, a pak zase ven odpadky. Kdy to skončí?“ „Nikdy,“ mávla rukou Anna, „já pořád jen vykládám a nakládám auto.“ Obě najednou natáhly ruku po skleničce, kterou jim Markéta podávala. „Chce někdo kafe?“ zeptala se úplně zbytečně. Otázka se ztratila v hovoru.
Lenka se otočila na Alfonse s řečnickou otázkou: “A jak se jinak máš?” Odpověď ani nečekala. “Oženil jsem se,” pokrčil rameny a zhluboka se napil, “proč mi nikdo nikdy neřekl, že je rodina tak divná firma?” “Cože?” Lenka se zastavila na půl cesty, tohle nečekala. “Ani jsi nás nepozval?” dodala uraženě. Alfons pokrčil rameny: “Byli jsme jen na radnici se svědky. Petra chtěla mít nějakou jistotu, aby náhodou nezůstala se čtyřmi dětmi sama, a abychom se všichni jmenovali stejně a já jsem byl tak rozhozený z toho všeho tady, že mi to přišlo jako dobrý nápad,” pokrčil rameny Alfons a znovu se napil.
Co je zvláštní pracovní úvazek?
“Cože?” opakovala Markéta, “chceš říct, že máš čtyři děti? Nikdy jsi o nich nemluvil.” Alfons jen mávl rukou: “Vždyť jsem říkal, že mám sedmimístné auto. A být otec není úplně sexy jsem zjistil,” pokračoval Alfons. A když už se jednou rozjel, nebyl k zastavení: “Rodina je takovej zvláštní pracovní úvazek,” rozvíjel svou teorii, “nikdy si nemůžeš vzít dovolenou.” “Tak to děláš s láskou, ne?” divila se Lenka. Anna dostala záchvat smíchu, až se zakuckala: “Jako že to chceš být zapřažená od nevidím do nevidím? Jo, pískáme si radostí,” zastala se Alfonse.
Co vlastně chce žena?
Ten pokračoval: “Moje žena se má jako v bavlnce a stejně není spokojená,” vrtěl hlavou. Hovor zaujal i Markétu: “Co je na tom tak těžkýho udělat ženu šťastnou? Stačí ji obejmout, poslouchat ji a kývat. Případně se zeptat, jak to vidí ona,” vrtěla hlavou, jak je to jednoduché. Alfons se jen ušklíbl: “Jo, přišel jsem domů, kýval jsem na všechno, co řekla a odkýval jsem si, že budu luxovat. A stejně jsem to udělal špatně,” pokrčil rameny. ”A v práci se se mnou holky nebaví, protože mít manželku a 4 děti, to je jako mít smrtelnou chorobu přenosnou pouhým pohledem. Proč by se se mnou jako měly bavit?”
“Protože jsi vtipnej?” zeptala se Markéta a Lenka přidala: “a gentleman.” “A taky se tě nemusí bát, když už máš tu manžellku, tak je nebudeš honit,” dodala Anna. “Nejsem ani vtipnej, ani gentleman,” mávl rukou Alfons, “jsem prostě už jen starej,” povzdechl si a zhluboka se napil: “A pro holky obyčejnej. Tak na zdraví.”
“Starej?” smála se Markéta, “no vidíš a já mám radost, že se se mnou baví mladej kluk, to jsi mne pobavil,” a přiťukla si s ním.
Manželské povinnosti
“A co vlastně děláš tady?” zeptala se Lenka Alfonse, “nemáš mít nějaké manželské povinnosti?” “No to zas tak úplně nezávisí na mně, že jo,” pokrčil rameny Alfons, “Petru bolí hlava.” “Ježiš, to jsem nemyslela,” oklepala se Lenka, “myslela jsem vyzvednout děti ze školky, uvařit večeři nebo tak něco.” Alfon jen mávl rukou: “Ještě ty začínej. Normálně jsem se sem přišel schovat. V práci mě honí šéf, doma žena, tak aspoň vy na mně buďte hodný. A co vůbec ty, Lenko, kde máš manžela, nemáš taky mít nějaký manželský povinnosti?”
“No, předně já nemám manžela,” ohradila se Lenka.“Jo, my víme,” mávla rukou Markéta, “ale víš jak to myslí. Přece nechceš takovému starému kozlovi říkat do nekonečna můj přítel?” “No to nechci,” pokrčila rameny Lenka, “jenže to nezávisí úplně na mně že?” “Neříkej, že se chceš vdávat,” chytila se za hlavu Anna, “podívej se na nás, jak jsme strhaný,” a ukázala na sebe a na Alfonse. “A teď se podívej na Markétu, ta má harém a jenom kvete.”
O čem sní Markéta?
“No dovol,” ohradila se Markéta, “já nemám harém. Já jsem si jen přála chlapa, který si se mnou bude povídat u jídla, bude trochu kutil, gentleman, bude rád cestovat a taky trochu sportovec,“ vysvětlovala. Pak dodala: „Jenže jsem si to zapomněla přát v jednom.” “Takovej snad ani neexistuje,” vrtěla hlavou Anna. “Takže máš harém,” smál se Alfons, “ty jsi teda dračice.” “No to je právě ten problém,” pokrčila rameny Markéta, “zapoměla jsem si přát někoho na sex.”
Všichni zmlkli. Na tohle se nedalo nic odpovědět. Ticho prolomila Anna: “Myslela jsem, že ty a Erik?“ Markéta jen mávla rukou, ale nic neříkala. Anna se ji snažila utěšit: „Z toho si nic nedělej, to mi taky chybí a to manžela mám. Roky mě otravoval, že jako manželské povinnosti, a teď najednou nechce,” pokrčila rameny.
“Hele, mně to taky nebaví,” přidal se Alfons. “Ježiš, neříkej nám to,” zacpávala si Lenka uši, “nechci nic vědět, nechte mne ještě chvíli snít.”
Pokračování Letní sezóna (67).
Také nás můžete sledovat na Facebooku, případně na Instagramu.
Předchozí články
Večírek s překvapením: Kde je Ela? (Ela 65)
Na co skočí opuštěná holka? (4)