V cukrárně je sice skvělá káva, ale cukr je občas potřeba. I když chtějí hubnout. Markéta potřebuje lásku, jenže který je ten pravý? Že by se objevil Pan Dokonalý? Mluvením se to nevyřeší. Kdo Markétě rozzáří oči?
Plavková sezona
Anna volá Ele: “Plavková sezona v plném proudu a já nemůžu mezi lidi. Už mám jateční váhu.”
“Prosím tě, to neřeš to, všichni jsou tlustý,” uklidňovala ji Ela, “já byla včera cvičit a mám z toho fakt dobrý pocit, že mám menší břicho. Ale jako že bych chtěla cvičit 2x týdně každý týden v roce, to si asi radši zvyknu na to břicho.”
Anna se nedala zastavit: “Pojď se mnou na brusle, musíme s tím něco dělat.”
“Vždyť bude pršet,” upozorňovala Ela Annu, ale ta se nedala odradit. Sotva však Ela s bruslemi vyběhla z domu, volá Anna: “U nás už prší, co budeme dělat?”
Ela ji uklidňovala: “Tady neprší, tak třeba nebude, přinejhorším půjdeme na kafe.”
Jenže když dorazila na dráhu, pršelo. Anna přiběhla za chvíli. “Tak jdeme do cukrárny?”
“No to jsme to vylepšily, chtělas přestat žrát,” smála se Ela, ale souhlasila.
Jen přišly k cukrárně, pršet přestalo. “Tak jdeme na ty brusle,” pobízela Ela Annu.
“Já jsem si je nevzala, když pršelo,” pokrčila Anna rameny a už se hrnula dovnitř.
“Větrník a presso,” volala mezi dveřmi na Karolínu, ta jen povytáhla obočí: “Neříkalas, že hubneš?”
“No však jo, šly jsme s Elou bruslit,” ohradila se Anna.
Karolína viděla Eliny brusle, tak už nic neříkala.
Radost nebo cirkus
Do cukrárny se přiřítil Alfons: “Rychle mi něco nalej, než mě chytí.”
“Cože?” vytřeštily na něj oči Karolína s Elou.
“Děti. Prázdniny se vlečou a já mám pocit, že už trvají rok,” vrtěl hlavou.
Karolína jen nechápavě vrtěla hlavou a natahovala se po lahvi vína.
“Dneska je to spíš na whiskey,” zarazil ji Alfons, “mně už nepomůže útěk, ale samopal.”
Anna se smála: “Jo, to je oblíbený omyl, že rodinný život je vrcholem štěstí.”
Alfons se zhluboka napil a pokračoval: “To uvidím, co na mně doma bude čekat za cirkus. Já pořád nevím, jestli je lepší se zbláznit nebo uchlastat.”
“Víš, že se s tím budeš muset smířit nebo si zvyknout?” smála se mu Anna, “a jaterní cirhóza není nic moc”.
“Sedět ve vězení za mnohonásobnou vraždu taky nebude nic moc,” pokrčil Alfons rameny, dopil skleničku a chtěl běžet. Jenže dorazila Markéta.
Kdo honí Markétu?
“Pojď si se mnou dát skleničku,” lákal ji.
“Ani ne, díky,” odmítla ho, “jsem dnes tak rozjetá, že to není dobrý nápad.”
“Cože? Použila jsi “dát panáka” a “není dobrý nápad” v jedné větě, uvědomuješ si to?” podivil se Alfons.
“Nene,” ohradila se Markéta, “to byly dvě věty. A už jsem měla. Martin slavil narozeniny.”
“Ježiš,” zděsila se Ela, “já ho dnes dvakrát odmítla, že si nedám. To budu muset napravit.”
“No jo, ty furt nemáš čas,” smála se jí Markéta.
“No ty máš co říkat,” odfrkla si Ela, “oběd s Markem, narozeniny s Martinem, tak s kým vlastně jsi?”
“No vlastně s Erikem,” pokrčila rameny Markéta, “jenže musím pořád myslet na Marka. Jak se na mě dívá těma svýma modrýma očima.”
“Ježiš, vykašli se na něj,” vrtěly holky hlavou a Karolína pokračovala: “Žádnýmu chlapovi bych nedovolila, aby se ke mně choval takhle namyšleně.”
“Já vím,” povzdechla si Markéta, “jenže něco mě k němu pořád táhne. Já myslím, že se chová tak odtažitě a namyšleně právě proto, že já se k němu také chovám chladně. Jenže mám strach, je příliš náročný. ”
Může mít Pan Dokonalý vadu?
Karolína si odfrkla: “Pch, známe lidi. Kolikrát toho nakecaj, a pak se člověk nestačí divit, jak je vlastně všechno jinak. Jestli on tím naopak nemaskuje nějakou svou skrytou malou nedokonalost.”
Ela se začala smát: “Jasně, že by Pan Dokonalý zas tak dokonalý nebyl?”
“Tak to radši ani nechci vědět,” pokrčila rameny Markéta. Chvíli se zamyslela nebo možná zasnila: „Já se před ním vlastně stydím. To toužení je vlastně lepší než skutečnost,“ přiznala.
Alfons nestačil zírat: „Co blbneš Markéto, máš nádhernou postavu a zadek, krásné vlasy….s Tebou o samotě přece každý chlap musí cítit, že vyhrál jackpot.“
Markéta jen pokrčila rameny: „To s ním právě takhle nefunguje. Je jako jablko za plotem. Vidím ho, cítím tu vůni, dokážu si představit chuť. Jenže žebřík je krátký a po zahradě lítá zlý pes. Prostě mne to láká a odrazuje zároveň.“
„Jo, potřebuješ v životě v tom stereotypu nějaký únik,“ přidala se Anna, „taky bych potřebovala. Jenže u nás jsou jen červavý a schnilý jablka,“ povzdechla si.
„No já nevím proč zrovna furt jeho,“ pokrčila rameny Markéta. Pak projela zprávy v telefonu a zvedla se.
„Píše ti?“ ušklíbla se Karolína
Kdo rozzáří oči?
“Ne,” usmála se Markéta, “píše Erik. Půjdeme se projít.”
“Neříkalas, že se ti nelíbí?” divila se naoko Karolína.
“No, není to můj typ, ale je milej a je na mně hodnej,” usmívala se Markéta a oči jí zářily.
Pokračování Výběrové řízení na chlapa (62)
Také nás můžete sledovat na Facebooku, případně na Instagramu.
Předchozí články
Jdi s tím, kdo tě má rád (60)