Markéta, když skončil školní rok, uvažovala, co bude dělat dál. Nebyla si úplně jistá, zda chce pokračovat, tak se domluvila s Karolínou, že jí bude vypomáhat v cukrárně. Ela si oddechla, že tohle teď nemusí řešit.
„Co děláš v poledne?“ volá Markéta Ele.
„Proč se ptáš? Chceš mne pozvat na oběd?“ diví se Ela.
„Ne, potřebuju, abys za mne zaskočila na chvíli v cukrárně,“ přiznala Markéta.
„Ježiš, já nestíhám termín, nemůže Karolína?“ vyděsila se Ela.
„No nemůže, bych se tě jinak neptala, vím, jak to teď máš,“ povzdechla si Markéta.
„Na jak dlouho?“ zeptala se praktická Ela.
„Tak na tři hoďky,“ uklidňovala ji Markéta, „v poledne stejně nikdo nepřijde, maximálně Pepa na jedno kafe.“
Ele se nechtělo, ale nedalo se nic dělat. Sbalila notebook, že si to dodělá tam.
Chaos v cukrárně
Jenže ještě ani nestihla nahřát kávovar a už se stavila paní ze sousedství na cappuccino a chtěla poradit, jaký čaj na nespavost. A k tomu chtěla ochutnat lívance. Do toho dvě starší dámy na vídeňskou kávu. Mezitím se Ele připálily lívance. Na další nebylo připravené těsto. Dámy se rozhodovaly, jestli dortíček, anebo raději lívance? Mezitím se stavil někdo pro čokoládu a svíčky, k tomu mojito s sebou. Ela nevěděla kam dřív skočit.
Dva chlapi se stavili na kafe a u toho probírali výsledky fotbalu. U dalších lívanců Elu postříkala šlehačka, která došla, a namleté kafe se sypalo všude kolem. Další paní přemýšlela, jestli si má dát margaritu nebo mojito. „Nechcete radši Cinzano?“ vyhrkla Ela. Už toho měla dost. Takhle si polední pauzu nepředstavovala. Paní přikývla, že to je dobrý nápad. Holčičce, která přišla na lívance, vnutila Ela zmrzlinu. Do toho přišel Alfons: „Dáme panáka?“ volá mezi dveřmi.
„Nedáme,“ vrtěla hlavou Ela, „a nechceš se stavit jindy? Nestíhám.“
„Co,“ smál se jí Alfons, „chceš mít prostor pro nějakého fešáka?“
Ela jen rozhodila rukama po nepořádku kolem sebe: „Připadám ti, že mám myšlenky na fešáky?“
„Myslel jsem, že tu bude Markéta, ty teď děláš barmanku?“
„Ne, já jsem tu dneska jen na okrasu. Odteď všem už jen leju panáky,“ zavrčela Ela.
„Dnešek je vůbec nějaký divný,“ přitakal Alfons, „dej mi colu, kafe už nezabírá.“
„No to je nápad, z coly není bordel,“ smála se Ela.
Jak dlouhé jsou 3 hodiny
„Jaké máte suché víno?“ zeptala se další zákaznice. Ela se snažila zamaskovat své zděšení: „Pojďte se podívat, u nás si určitě vyberete,“ a s úsměvem směřovala ženu ke správnému regálu s lahvovými víny, kde honem pohledem hledala nějaké povědomé suché.
„Tak já se stavím později, až budeš mít čas,“ rozloučil se Alfons. Ela mu jenom mávla. Její pohled zalétl k hodinám, jak dlouho ještě? Ručička jako by se zastavila.
Když se obchod konečně vyprázdnil, dorazila Markéta. Viděla Ely notebook a smála se: „Tak co, máš hotovo?“ Pak si všimla jejích postříkaných šatů: „Hele, to vypadá jako sperma, co ty jsi tu všechno nestihla.“ Ela jen vztekle zaklapla notebook. „Já jsem hotová, prej nikdo nepřijde. Nezastavila jsem se,“ a ukazovala Markétě tržbu v pokladně.
„No páni, to jsem ještě neměla za celý den,“ kývala Markéta uznale hlavou, „nechceš zaskočit častěji?“
„Ne děkuju, nechci,“ vrčela Ela, „čas jakoby tady vůbec neplynul. Radši budu sedět v kanceláři u počítače, na tohle nemám.“
„Jo, hodiny se trochu opožďují, musím vyměnit baterku,“ smála se Markéta. „A copak, nemáš ráda lidi?“
„Lidi miluju,“ vysvětlovala Ela, „ale na stejný straně stolu. Teď musím letět, ať to dodělám.“ Sbalila notebook, do toho volala Tomášovi: „Četl jsi, co jsem ti posílala? Potřebuju to dodělat.“
„No, tak se stav a doděláme to,“ přitakal Tomáš. Ela si jen povzdechla. Tak trochu doufala, že to dodělá sám a pošle jí to. Tohle jí ještě scházelo: „Tak to tě mám honit, abys mi to udělal?“ ptala se skoro zoufale.
„Jo, to bys mě mohla honit a já ti to udělám,“ smál se Tomáš. Ela jen zavrtěla hlavou a telefon položila. Tak tohle znělo perverzně. Markéta, stojící vedle ní to slyšela: „Hele, ví on, že mluvíš o článku?“ Ela se jen ušklíbla: „Právě,“ a pak už spěchala do kanceláře.
Kdo dostane co chce?
Navečer psal Ele Alfons, jestli se staví v cukrárně na kafe. Měla hotovo, tak dorazila. Markéta byla unuděná, po zbytek dne přišel jen jeden zákazník.
„To jsem si to pěkně vyžrala,“ vrčela Ela.
„Ale no tak,“ uklidňoval ji Alfons, „šlo ti to skvěle.“
„A ještě ke všemu pak bylo u nás zavřené bistro, takže jsem si nemohla koupit nic k obědu a v kebabu neberou kartu, “ vypočítávala Ela.
„Měla jsi zavolat, já bych to ten kebab přivezl,“ byl Alfons milý.
„V pohodě, dali mi ho na dluh,“ usmála se Ela.
Alfon se jí smál: „Víte, že ženský se dělej na 2 typy – jedny dostanou, co chtějí, ty druhý jsou v háji.“
„Přesně tohle říkám taky,“ kývala hlavou Markéta. Ela se zamyslela, může skutečně dostat vše co chce?
Pokračování příště.
*** ***
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nás na Facebooku nebo tipy na výlet na Instagramu.
Předchozí články
Stačí být v pohodě? (43)
Pizza party (29)
Zadek v bazénu (19)