Holky už nebavilo sedět doma, tak je Ela vytáhla na hory. Markéta z toho byla nervózní, Lenka natěšená, že by tam mohli být nějací fešáci a Karolína měla pro změnu zpoždění. Víkendová cesta z města.
Na cestu vyrazily o hodinu později, Markéta byla nesvá: „My vážně nikam nemůžeme dojet včas,“ vrčela.
„Co máš?“ divila se Lenka, nejedeme autobusem, tak je jedno, kdy vyrazíme. Kam teda jedeme?“ vyzvídala.
Ela jí konečně odpověděla: „Jedeme k mému bratránkovi, má penzion v horách.“
Bratránek z hor?
Lenka jen zalapala po dechu: „Nikdy jsi o žádných bratrancích nemluvila.“
„Jo,“ skočila jí do řeči Markéta, „Je to takový trouba, pořád sedí doma a opečovává ten svůj barák.“
Ela dodala: „Co umřela babička, tak jsme se skoro nevídali. Ale jako děti jsme spolu trávili každé léto.“
„A jaký je?“ chtěla vědět Lenka.
„Nedělej si naděje,“ odbila ji Markéta, „je to takový ten šílenec, co si myje vlasy jednou za měsíc a chodí bosý.“
„Ale prosím tě, nestraš ji,“ smála se Ela, „tohle období už pominulo. A to, že jste si vjeli do vlasů kvůli pár neshodám neznamená, že je takhle strašný. Je to hrozně milej a pozornej kluk, i když pro tebe by byl moc vesnický. Nejedeme přece lovit chlapy, potřebujeme dovolenou a odpočinout si.“
Lenka si zklamaně povzdechla, tak Ela ještě doplnila: „Ale mívá tam teď kámoše z města, jestli nutně potřebuješ nějakého fešáka.“
Lenku to uklidnilo, Markéta jen zavrtěla hlavou: „Neříkej, že ti tikají biologické hodiny, když tak nutně potřebuješ chlapa.“
„To ne, ale potřebuju obejmout,“ povzdechla si.
Sladké řeči, a co se dá odoperovat
Opustily město a pokračovaly dál a dál do kraje. Kolem silnice stály pokroucené stromy, a do dály se táhla mokrá pole a louky. Zimní krajina bez sněhu byla smutná, ale to holky nevnímaly. Těšily se na nadcházející víkend.
Ele zapípal mobil. Vylovila ho a při čtení zprávy se celá rozzářila.
„Co je?“ byla zvědavá Lenka.
„Ále, Martin mi napsal,“ odbila ji Ela.
„Záříš jak lucerna, co ti napsal?“ zaujalo to Lenku. Ela jí podala mobil a Lenka četla nahlas: Jsem se nemohl vynadívat na ty tvé modré šaty. Moc ti sluší. V pondělí to snad klapne. Už se těším.
„Jé, to je hezký, kdo to je?“ ptala se Karolína. Než jí stihla Ela odpovědět, skočila jí do řeči Lenka: „A na tohle mu skočíš?“
„Co proti němu furt máš?“ ohradila se Ela, vždyť je jen milej.“
„A na tohle mu skočíš?“ ptala se Lenka, „vyměníš Davida za sladký řeči?“
„Já vím,“ pokrčila rameny Ela, „ale prostě na něj nemůžu přestat myslet.“
„Dej mi ten telefon a neblbni,“ vytrhla jí ho Lenka z ruky a zprávu smazala. Telefon si zastrčila do kapsy.
Ela si jen smutně povzdechla: „Ani trochu zábavy mi nedopřeješ.“
„Budeš mít zábavu s námi,“ přesvědčovala jí Lenka a připomněla: „A nezapomeň, že má manželku.“
„Moje doktorka říká: To se dá odoperovat,“ usmála se Ela. Pak se zarazila: „Teda nikdy bych si nepomyslela, že zrovna já tohle řeknu,“ vrtěla hlavou.
„No tak proto já zůstanu sama nebo na mne zbyde nějaký moula, protože všichni už mají manželku,“ povzdechla si Lenka, „na mne bys měla myslet a najít mi nějakého prince.“
Stará zášť
Do ticha promluvila Markéta: „No jestli je to magor jako tvůj bratranec, tak to si na něj dej pozor,“
To Elu naštvalo: „A jak můžeš mého bratrance takhle hodnotit kvůli něčemu před 10 lety? A proč s námi teda vůbec jedeš?“
Markéta se zarazila: „Protože jsem chtěla strávit víkend s vámi. Jste moje nejlepší kamarádky a kvůli vám vydržím i tohohle nesnesitelného chlapa.“
„On není nesnesitelný,“ bránila ho Ela, „a už se do něj nenavážej.“ Naklonila se ještě k Markétě a zašeptala jí do ucha: „Jestli nechceš, abych tady vyprávěla, že mu nemůžeš odpustit, že tě rozbrečel.“
„Nene, naváží se furt do mě,“ odsekla jí Markéta tiše.
„To už je deset let,“ připomněla jí Ela výhružně.
V autě se rozhostilo ticho. Dobrá nálada z cesty se vytratila. Každá ze čtyř žen se dívala z okna na ubíhající krajinu a nechala plynout své myšlenky. Když sjely z hlavní silnice, za volant sedla Ela, která znala cestu.
Co skrývala chaloupka?
Dojely skoro za tmy. Světla auta osvítila zasněženou chaloupku. Když přijely blíž, žádná chaloupka to nebyla, spíš pořádná chalupa tyčící se nad nimi do tmy. Vyskočily z auta a nadechly se studeného horského vzduchu. ¨
„To je nádhera,“ vykřikla Markéta a roztáhla paže.
Ani nemusely zvonit, dveře se otevřely a v nich se tyčil vysoký kluk, který se musel sehnout, aby prošel dveřmi: „Á, lady z velkoměsta dorazily,“ uvítal je a objímal Elu. Když si všiml Markéty kousavě dodal: „opět s hodinovým zpožděním. Teď je ti chalupa na horách dobrá, co?“ Ta ho s kyselým úsměvem objala: „Víš, svět venku žije, tam ten čas utíká mnohem rychleji než tobě tady.“ Bratránek dostal záchvat smíchu: „A proto jedeš dobrovolně na hory?“ Markéta jen pokrčila rameny: „Neměla jsem na výběr. Buď sedět doma, nebo se s Elou účastnit téhle šaškárny.“
On se otočil k ostatním: „Já jsem Valentýn,“ představil se.
Vzadu stojící Karolína vyprskla smíchy: „Nene. My budeme trávit Valentýna s Valentýnem?“
„No to si nefandi,“ mávl rukou Valentýn, „já mám dost práce, než vám dělat babysitting. Můžete nám uvařit nebo pomoct, ale říkal jsem Ele, ať si program zařídí sama.“
Za Valentýnem se vynořili ze dveří další tři kluci. Valentýn je představil jako Honzu, Pepu a Kubu.
„Kam nás to zatáhla?“ šeptala Karolína Markétě, když procházely do chalupy.
„Já to říkala, že je nesnesitelnej,“ přikyvovala Markéta, „ale počkej, až ráno uvidíš ty výhledy do údolí a ty kopce. Se svařákem v ruce se budu kochat a Valentýn je mi ukradený.“
Pokračování příště.
*** ***
Nechcete přijít o nové články? Sledujte nás na Facebooku nebo tipy na výlet na Instagramu.
Předchozí články
Lógr a objetí před cestou (26)