Jsem ještě vůbec hlavní postavou své knihy? V mé je v červnu místo jen na slunce a vodu, jenže v téhle byla samá práce a fotbal. Není to můj nejoblíbenější sport, ale jsou i horší. Vlastně jsem ráda, že se dostanu na vzduch, potkám tam lidi a nemusím jezdit nikam daleko. Pokud se zrovna nejede do Lipska. Tak hlavně že do toho Žďáru nad Sázavou nedojedu asi nikdy, tak jsem tam vzala rovnou celou firmu. Prý je to jak pionýrský tábor. Může být nějaký den normální, co dělal trojský kůň v Německu, a jak se z kafe stal kajak?

První červnový víkend a dětský pokoj

Já se do toho Žďáru nad Sázavou, kde jsem to chtěla poznat a také si projít okolí na firemní akci, snad nikdy nedostanu. Že by to vyšlo první červnový víkend? Jedno dítě celý víkend na airsoftu, druhý na oslavě narozenin. Jenže zas tak jednoduché to nebylo. Hlásili déšť, v pátek měly děti ve škole jarmark a vlastně to byl jediný víkend za 2 měsíce, kdy můžeme něco udělat doma, na řadě byl dětský pokoj. 

Přes několik stěhování a zkoušení, co bude fungovat, tam zůstaly díry ve zdi a nevyhovující nábytek. Žádná varianta nebyla v tom malém a rozčleněném prostoru dost dobrá. Přizvala jsem si architektku a po krátké konzultaci to konečně dávalo smysl. Už to nejsou děti. Uděláme studentský pokoj, který se postupně nenápadně přemění na pokoj pro návštěvy a pracovnu. Takže místo výletů stěhujeme, malujeme a šroubujeme. 

No dobře, zas tak moc toho nebylo, dělali jsme jen půlku, abychom to nemuseli vystěhovávat všechno a vyzkoušeli jsme, jak to bude bez velké skříně fungovat. Dítě smontovalo skříňky samo, manžel to vymaloval a já to jako vždy dirigovala. Úklid se přece jako práce nepočítá, to není vidět. 

Opakovaně prokrascinujeme právě ty úkoly, v kterých podvědomě cítíme, že netěží z našich silných stránek a neplynou samy.

Firemní akce u Žďáru nad Sázavou

A protože se mi několik let nepodařilo do toho Žďáru nad Sázavou dojet (jak jsem si naplánovala o dovolené 2021 nebo na roadtripu do Brna), vzala jsem tam rovnou celou firmu na výlet. Tedy na firemní akci. Slováci, aby nemuseli brzo vstávat, dorazili už ve čtvrtek. Po cestě vyzvedli Brno a za tu chvíli je nalili tak, že někteří nemohli chodit. Večer proběhla první party, to jen tak cvičně, oni to vždycky dají. Ráno jsme sice některé nepoznávali, ale akce mohla začít. 

Jako vždy se sešla Bratislava, Brno, Letňany a pár lidí z nové dceřinky v Karlíně. Sice to bylo dost daleko od Prahy a lidi remcali, ale když vylezli z auta do ticha a zeleně, zbyla jen radost. A v Resortu Erich se o nás báječně starali.

Aby se lidi poznali, rozházela jsem stálé týmy a mohli vyrazit na cestu, tentokrát se museli trosečníci dostat z opuštěného ostrova. Vor jsem vyzkoušela na dětech, k tomu pár dalších úkolů a šifer. Překvapivě si poradili s morseovkou ve tvaru hor i šifrou s písmeny z tlačítkového telefonu. Šéf sice remcal, že to je jako pionýrský tábor, ale zrovna si i vyslechl předdůchodového kolegu, který se radoval, že jeho to baví. A bylo milé, když pozitivní zpětná vazba z dceřinky došla až k šéfovi. Zatím jsem se potkala spíš s tím, že na šéfa se posílá jen kritika. Výlet na Zelenou horu a jídlo, pití, povídání. A večer další party se slovenským DJ. Sice si ty hity užilo spíš Slovensko, ale zato se tančilo až do rána. 

Je nějaký den normální?

Na zpáteční cestě domů jsem to vzala přes Sázavu. Bylo to sice dost z ruky, ale aspoň vím, kam na příští firemní akci nepojedeme. Sice bylo fajn, že mají v Samopších v kempu fotbalové hřiště a je to na řece, ale ubytování by lidi nedali.

Kdyby to snad vypadalo, že po firemní akci mám padla a klid, tak to letos nedopadlo. Ke své práci jsem se nedostala, akce pokračovaly firemním fotbalem. Ale aspoň to byla zábava. V 6 jsem seděla u počítače, že brzo začnu. No dobře tak neseděla, jen jsem si ho zapla, protože jsem musela namazat dětem svačinu. U toho jsem našla v lednici maso na polívku, to bude rychlovka, jen to hodím do hrnce.

Mezitím uklidím ze stolu, u toho stihnu uklidit milion věcí, co se kde válí. Tak teda ještě přerovnám lékárničku. A dodělám müsli, už je ho málo. Při tom stihnu ještě vyluxovat šuplík, napadaly tam vločky. A když chci vyměnit ručník, je potřeba došít utrhlá poutka a díru v teplákách. No prostě den si začal a pak si žil vlastním životem. Nic jsem neudělala a přitom jsem se nezastavila. Je tohle normální?

Na dálnici je to samá práce na silnici. Už jsem se dokonce naučila jezdit v levém zúženém pruhu. Příjemné to není. Díky tomu, že je Maky pořád v práci, jsem s ní nemluvila ani nepamatuju. Vždycky ji to totiž během hovoru zaskočilo, když jsem v té chvíli mezi kamionem a betonovou stěnou ztratila řeč. 

Kachna a liška

Dítě, jak má nové hobby, tak by na ty ryby chodilo pořád. Tuhle měl na rybníce záběr, ale domu nic nedonesl. Chytil totiž kachnu. A když není u vody, tak je chytá aspoň na počítači. Divnější hru si fakt už představit nedovedu.

Leonovo dítě je asi Budulínek. Liška mu tuhle odnesla ode dveří botu. Viděli ji z okna hrát si na zahradě. Děláme si z něj srandu, že se nemá samo toulat venku po večerce, nebo by mělo hodně jíst aby ho neodnesla. Ale stejně se připravují na nejhorší. Bubínek už doma mají, ještě ty housličky.

Fotbal v Lipsku

Svět sledoval začátek fotbalového Eura a my byli taky na fotbale, na korporátním turnaji v Lipsku. To slovo korporátní zní hrozně. Ve skutečnosti se Německo, Česko a Slovensko sešlo na hřišti. Kluci tedy předtím pilně trénovali, rozhodně ti z naší dceřinky v Karlíně. U nás to se společnými tréninky nedopadlo, každý má děti a své aktivity, ale rozhodně sebevědomí jsme měli veliké. 

Já sice nehrála, ale stejně jsem se poplácala po rameni, jak jsme dobrý. Vlastně jsem ani neměla jet, ale kolegyně Olivie, nikoho moc neznala. Tak jsem jí udělala doprovod a organizačně jsem to zaštítila. S tím jsem si dost naběhla, protože kolem akce bylo víc práce, než jsem si myslela. Prý se nemám nikoho na nic ptát a mám jim nařídit, jak to bude. No copak já vím, jak to mají? Mně je to úplně jedno. 

Obvykle tohle zařizování dělá kapitán, jenže jeho funkce měla u nás letos jepičí život. První si našel jinou práci, druhý se zranil a ten třetí byl Michal. Ptám se kolegy, který Michal. On se jen smál, že to je trochu oříšek. Ať si prostě nějaké jméno vylosuju, protože mají v týmu dvakrát Michala a Martina dokonce čtyřikrát. Ale nějak se domluvili. 

Trojský kůň

V pátek jsme dorazili do Lipska. To už Bratislava i Karlín byli na místě, rozuměj na pivu. Začínalo fotbalové Euro a těšili se do fanzóny. Lákali i naše “stádo”, ale my je nikam hnát nechtěli. Úplně jsem nevěděla, kdo je teď ta “hlavní kráva”, za kterou půjdou. A nechtěla jsem to být já. Byly jsme s Olívií na kluky tvrdé a do města jsme je nepustily, ať se nám někde nezatoulají a nedělají nám v sobotu ostudu zvracením za brankou. Taky to bylo všude strašně daleko. Náš jediný oficiální fanoušek Hans měl sice chuť dělat trojského koně, jít s těmi dvěma týmy do města a trochu je tam opít a hendikepovat na druhý den, ale nakonec to neklaplo. Naše stádo zůstalo pospolu. A sedělo u piva ještě, když ostatní dorazili z města. Tak nevím jestli jsme si pomohli. 

Hurá na hřiště

Hřiště bylo úplně na opačném konci města a opět na fotbal pršelo. To bylo na fotbale v Praze taky. Na hřišti jsem si připadala jako družice, obíhala jsem naše tři týmy, řešila soupisky, šatny, pásky na ruku, ale po počátečním chaosu a půlhodině zpoždění, což není u němců obvyklé, turnaj začal. A stálo to za to. S Olívií jsme sice měly v plánu vyrazit do města, ale jak průběžně pokaždé některý z našich týmů hrál a zápasy měly jen 10 minut, tak se na hřišti pořád něco dělo. Na ten krátký čas bylo teda hřiště dost velké, takže spíš jen tak běhali ze strany na stranu.

Naši byli nakonec nejlepší z česko-slovenských týmů, ale v celkovém pořadí se opět umístili na 5.místě. Nezapomněli mi vynadat, že za to můžu já, protože jsem jim zakázala pivo na hřišti. V Praze jsem totiž měla pocit, že po těch pivech už nemohli ani chodit. 

S Olívií jsme vlastně do města nemohly ani kdybychom chtěly. Měli jsme jeden úraz, tak strávila odpoledne a večer v nemocnici s hráčem a vykloubeným palcem. Vlastně jsme to měly dobře rozdělené, já běhala mezi klukama (a holkama, aby nevznikla nějaká mýlka a dohady) a ona si vyžrala to horší. 

Večer bylo posezení pro všechny týmy. Trochu jsme se promíchali, kolegové se potkávali s lidmi, které znají z Německa. Ti vzpomínali, jak bylo na pražském turnaji “Bier ohne Ende” (prostě hodně piva). Kolegyně se radovala, že je na jídlo megamalá fronta. 

Ztracená v Lipsku

Všichni byli nadšení a večer ještě pokračoval, že jedeme do města. Sice jsme měli velké auto, abychom mohli jet všichni a nemuseli řešit víc řidičů, nakonec jsme ho ale nechali na hřišti. Po městě jezdily tramvaje a vlaky, i když bylo všechno strašně daleko.

Když jsem se pak v noci sebrala, že už mne to nebaví a vyrazila sama na hotel, docela jsem si naběhla. Odmítla jsem odvoz autem, že jsem přece velká holka, a že to dám. Bála jsem se už cestou na tramvaj, po městě chodily různé skupinky. Tramvaj měla zpoždění a ještě jsem omylem vystoupila o 3 zastávky dřív, protože se jmenovaly podobně, kdesi na výpadovce, v noci ve tmě, sama. Špatný úsudek a nebylo to vůbec fajn.

A zatímco noví známí se xkrát přes zprávu zeptali, jestli jsem v pořádku a nepotřebuju někde vyzvednout, našim klukům to bylo jedno. Ozval aspoň ten, s kterým nejvíc kamarádím. Jenže jeho zkušenost s nasranými ženami je taková, že mu bohatě stačila odpověď, že pomoct nepotřebuju a šel spokojeně spát. Tak samozřejmě, že vím, že když něco po chlapovi chci, tak si musím říct. Ale v tu chvíli jsem byla naštvaná na celý svět i na sebe a nechtěla jsem nikoho vidět.

A konečně to Lipsko

Nakonec jsem se přeci jen i někam podívala. Kolega odjížděl dřív, že si ještě udělá výlet do Drážďan anebo k jezerům. Ani jsem se s nikým kromě Olívie nerozloučila a vyrazili jsme na cestu. Nakonec to vlastně bylo jenom Lipsko a monumentální Památník národů.  

Fotbal, kam se podíváš

Když se s měsíčňanem bavíme, co jsme dělali o víkendu a já zmíním fotbal, jen zakroutí očima a raduje se, že jejich dítě fotbal nehraje. Ale já jsem vlastně ráda. Jsou totiž i horší sporty, u kterých člověk mrzne a nebo je zavřený v tělocvičně. Fotbal je venku, člověk se dostane na vzduch a je to v každé vesnici, takže nemusíme jezdit nikam daleko. Ráno zmokneme, odpoledne se spálíme, chodí tam divný lidi, ale vlastně tak celkově je to na hřišti fajn. Hlavně když je u něj inline dráha. 

Brusle a mít své dny 

Koupila jsem si nový brusle a teď nemám čas na nich jezdit. Ještě ke všemu jsem nechtěla velká kolečka, protože se bojím a neumím brzdit a teď mne to štve, že nejedu rychleji. A nebo nejlíp, kdyby to tak jelo samo. Prý si pořád stěžuju, tak to musím být hrozně nešťastná. Ale s Deny jsme to zhodnotily, že jsme vlastně šťastné, protože všechnu frustraci vysypeme na ty okolo a nám už je pak jen fajn. 

Teda fajn, když zrovna nemáme své dny. Nevím, jestli je to věkem nebo jenom blbé období, ale najednou jsem celý týden jako fúrie, protivná i sama sobě. Máme to jako ženy vlastně pěkně na hovno. Kdy že se máme cítit dobře? Týden nafouklé a nevrlé, týden bolestí a nepříjemností, pak se z toho týden vzpamatováváme a ještě z nás chlapi dělají hysterky. Tak hlavně, že oni agresivní a nepříjemný být můžou, to je jejich přirozenost.

A pak jsou tu ty diskuze o právech gayů. Při inteligentním rozhovoru s Joachimem, který také nechápal, na co je potřebují, a že je to divné, jsme se vlastně shodli v tom, že ani o něj se v dětství nestarali otec s matkou, ale teta nebo sousedka. Výborně jsme si pokecali, protože ačkoliv každý máme jiný názor, nevnucujeme si ho a vyslechneme se.

Nejde o stejnost, ale o rovnost

Mám pocit, že zrovna gayů se bojí spíš muži. Pro ženu je to kámoš, s kterým se cítí v bezpečí. Můžou působit na muže jako hrozba? Jako někdo silný, kdo by po nich mohl něco chtít. Jo, pánové, tak vítejte v našem světě. Nejde o stejnost, nic na světě není stejné. Jde o rovnost v tom, co kdo může.

BIM & TECH Day

Anna sice už vylezla z karantény, ale asi se nikdy nepotkáme, v práci toho mám pořád moc. Kolega si vymyslel workshop, a pak si odjel na 5 týdnů pryč. Všechny nás zaúkoloval, ale vlastně nikdo přesně nevěděl, co má dělat. Když se vrátil potřeboval udělat prezentaci a doladit občerstvení. Sice si to měl moderovat sám, ale pak z něj vylezlo, že vlastně odpoledne nebude, a že mám za něj zaskočit.  

I když 3D projektování není můj obor, byla to vlastně super akce. Brno, Bratislava a Praha si porovnaly, co kdo umí, dělá, řeší za potíže. Všude je to stejný. Slovensko si postesklo, že jim na to chybí BIM manažer, že to dřív dělal Tomáš. My sice svého Tomáše máme, ale býval tu ještě jeden, tak taky potřebujeme nového Tomáše. Šéf byl taky vtipný. Začal: “Sice mne znáte jako toho, kdo zakazuje utrácet peníze, ale tohle je priorita.” Ještě se k nám přidala dceřinka, předali jsme si zkušenosti a celkově formát setkání se povedl. A pro příští rok to ještě vylepšíme. 

A večer se šlo na pivo. Zvaní byli jen příjemci emailu, pozvánky na BIM Tech. Tak to já asi nejsem, i když to organizuju. Na oplátku jsem zapomněla poslat pozvánku s adresou kolegovi, který to sezval. Samozřejmě omylem. Taky jsem jen zkopírovala příjemce a on byl odesílatel. 

Kafe nebo kajak?

Nežijeme jenom fotbalem a prací. Z pracovní schůzky nad kávou byl nakonec kajak. To je tak, když se mě někdo zeptá, jestli chci něco zkusit. Přece neřeknu ne. Adrenalin uvolnil napětí a skvěle jsme pokecali, vyměnili zkušenosti a já načerpala inspiraci i novou energii. Je super, když se někomu něco chce. V práci mi to teď trochu chybělo.

Je divnější podnikat něco s někým jiným nebo se uzavřít před světem doma jen s partnerem? Za mně člověk potřebuje nové podněty a inspiraci. Možná někdo zvládne zkoušet nové aktivity sám, já na to potřebuju lidi. A ocením, když to někdo zařídí, vysvětlí, promyslí. Teď těch akci, kde jsem musela na všechno myslet já, bylo moc. Je super se chvíli jenom vézt.

Víkend na hřišti aneb už zase fotbal, ale poslední

A když už jsem u toho vození se, tak o víkendu na hřišti jsem se taky jenom vezla. Pomoc na turnaji je pro rodiče tak trochu povinnost. Sešla se tam super parta, takže jsme si společně užili turnaj i občerstvení, vše klaplo na jedničku. Jako vždy nejprve pršelo a pak na nás pálilo slunce. Děti sice moc úspěch neměly, ale byla to pro ně zkušenost vyzkoušet si hrát proti mnohem silnějším týmům a snad byl i zážitek, že se pak mohli vyfotit s kapitánem Bohemians Pepou Jindřiškem, který předával ceny vítězům. 

Neočekávaný večírek

Večer po práci si dal náš pracovní dream team ještě společné pivo. Vtipné hlášky létaly a nikomu se nechtělo domů. Deny sice musela jít domů žehlit, aby se jí ty trička vešly do skříně. Kluci jí poradili, že si teda nemá pořizovat trička XXL. Když dorazil další, doporučovali mu, ať k nám vezme i ženu. Divil se: “Proč, tady je prdel.”

Ale dorazila taky. Je na ni hodný, ještě v 10 jí usmaží volské oko. Ráno? Ne večer. A prý není hodnej. Je vychcanej, protože se přežere a nebude po něm nic chtít. Prý je poznat, že je to učitelka. Když spechají doma na záchod, volá na ně, ať neběhají po chodbě. Taky se bojí, že jim zabaví mobil a vrátí na konci roku. Ještěže je to už za týden. 

Nekorektní humor

Rozhodně to tedy nebyl korektní humor. Chlapi prý umírají dřív, protože je žena utrápí. A nebo prostě proto, že chtějí. Někdo slavil narozeniny. Deny ho zhodnotila, že na svůj věk nevypadá moc dobře. Vrátil jí to, že na to, že ona má o 30 míň, tak taky nevypadá nijak dobře. Ona měla hned odpověď, že asi dobře vypadá, když si ji chtělo vzít dnes několik tatínků domů, kolik prý chtělo jeho. Jeho to nijak neoslnilo, on prý žádné tatínky nechce. Když hlásila kolik sudů vytočila, tak místo poděkování dostala výtku, že jeho vytočila taky dost. 

Na závěr se ještě plánoval příští rok. Nejhlasitější byl ten, co s námi ani nedělal, že s ním příští rok určitě nemáme počítat. On má totiž dovolenou od května do září, prozradila jeho žena. Ohradil se, co to říká, že teď to vypadá, že má celé léto dovolenou a přitom má každý měsíc jenom týden. Zavrčel, že dopije svých 6 piv a jde domů. Protože nejsme kámoši. Kdybysme byli, tak si jich dá 8.

Poslední týden před prázdninami

Když jsem se po všech akcích konečně dostala ke své práci a začala pomalu odškrtávat ze seznamu, kolega mne zaúkoloval a práce zase přibývá. A to jsem ani nedostala email s dalšími úkoly. “Jak to, že mi neřekneš, že jsi nedostala email?” diví se on. No přece, jak mám vědět, že jsem ho nedostala, když jsem ho nedostala.

Děti jdou z jednoho výletu do druhého. Dostali jsme několik mailů s instrukcemi, to nedávám a to mám jenom dvě děti. Starší samozřejmě všechno řeší na poslední chvíli, takže boty do vody hledá čtvrt hodiny před odjezdem autobusu. Najde je i plavky mokré u druhého v batohu. Nebudu se rozčilovat.

Rozloučení s páťáky bylo dojemné. Jen ty vzkazy od spolužáků nebyly úplně nejpřesnější.

„Máš hezkou helmu“

„Máš hezkou koloběžku.“

No pořád lepší, než 4x dostat: „Máš hezkého psa.“

Děti přinesly vysvědčení a začínají prázdniny, pokračování příště.

Upozornění na nové články na Facebooku a fotky z výletů na Instagramu, pracovně se můžeme spojit na Linkedin.

Předchozí články z deníku

S květnem jsme rozkvetli (107)

Slunovrat (59)

Cesta zrušena (22)

Chyť holuba (16)

Mars a Venuše (3)